tradá :-D

Toto je záhlaví Vašich stránek. Text můžete změnit v administraci v 'Nastavení stránek'.

společná povídka s viviene : temná cesta

prolog+první kapitolka


                Prolog+první kapitola

Prolog

Byl poslední večer před novým rokem . Meropa se v úplně vyčerpaná v otrhaných šatech brodila sněhovými závějemi k velké stavbě v jejichž oknech se ještě svítilo. Cítila že brzy porodí své děťátko které zplodil ten kterého milovala až za hrob i když on její lásku neopětoval a klidně jí nechal těhotnou napospas všemu a všem.

Když přišla blíž zjistila že je to sirotčinec. Na dveřích bylo velké klepadlo ve tvaru orlí hlavy. s námahou vzala klepadlo a dvakrát jím bouchla o velké dřevěné dveře. Byla už tak vyčerpaná že se opřela o dveře aby neupadla. Najednou se otevřelo a ona už skoro v bezvědomí spadla do náruče ne o moc starší dívce než byla ona sama.

Když se probudila ležela na posteli a kolem ní bylo několik lidí.

„Doktor se sem přes ty závěje prý nedostane , budeme to muset zvládnout samy.“ , říkala zrovna ta dívka která Meropě otevřela.

 

Těsně před půlnocí se z malého pokoje ozval dětský pláč. Meropě se narodil krásný zdravý chlapec jak si přála. Meropa Gauntová cítila že umírá. Byla ráda že ještě před smrtí mohla porodit své dítě . chytla tu mladou dívku za ruku a pronesla k ní své poslední přání . „Prosím , dejte mu jméno Tom po jeho otci a Rojvol po mém otci a příjmení Raddle.“ „Doufám že se bude podobat tatínkovi,“řekla ještě . Krátce potom vydechla naposledy. Z jejích očí se vytratil život a ruka, kterou držela tu dívku bezvládně klesla na postel.

 

První kapitola

Na posteli seděl jedenáctiletý chlapec a četl si nějakou tlustou knihu.

Jmenoval se Tom Raddle. Měl husté černé vlasy  a temně hnědé až černé oči.

Měl bledou pleť a na svůj věk byl překvapivě vysoký a hubený. Najednou se otevřeli dveře,do kterých vstoupila zřejmě opilá postarší žena s ostře řezanými rysi . Byla to paní Coleová , správcová sirotčince. Tom byl v tomhle sirotčinci podle toho co mu řekli už od narození. Za paní Coleovou šel muž,kterému mohlo být tak kolem padesáti let.Měl dlouhé kaštanově hnědé vlasy a vousy.

Na sobě měl podivný oblek ze švestkově modrého sametu.

Toma zajímalo co je to za chlápka když se neumí ani pořádně obléct,nejspíš to je jeden z těch dědků z blázince.

„Nazdar Tome,“ pozdravil výstřední pán a podával chlapci ruku.

Tom po krátkém zaváhání potřásl rukou neznámého muže a čekal co se bude dít dál .

„Jsem profesor Brumbál,“ představil se a přisunul si dřevěnou židli k chlapcově posteli. Kromě postele a židle byla v pokoji už jen stará,omšelá skříň ze dřeva a malý stolek.

„Profesor ?“ Zopakoval Tom.

 „To je něco jako doktor ?“

„Jste z blázince že jo?“ „Já ale nikam nepůjdu,“ začal křičet Tom .

 Brumbál nic neříkal jen se usmíval a  koukal na Toma svýma neuvěřitelně modrýma očima v nichž byly jiskřičky pobavení.

Ten jeho klid a debilní úsměv Raddlea rozčiloval natolik že se od něj musel na chvíli odvrátit.“Kdo vlastně jste?“ „Už jsem ti to říkal.“

„Jsem profesor Brumbál a pracuji na škole,které se říká Bradavice.“ „Přišel jsem za tebou abych ti nabídl studium na této škole.“ To už Toma opravdu vytočilo.

Vyskočil z postele a začal na brumbála křičet. „Mě neoklamete!Přišel jste z blázince , že je to tak ?“ „Profesor-no jistě ,to určitě!“

„Tak aby bylo jasno , já s vámi nikam nejdu!“

„To ta stará kráva patří do blázince!“ „Malé Amy Bensonové ani Dennisi Bishopovi jsem nic neudělal,jen se jich klidně zeptejte,oni vám to potvrdí.“

„Já nejsem z blázince,“ přesvědčoval ho Brumbál.

„Jsem učitel, a když se uklidníš a posadíš se, něco ti o Bradavicích povím.“ 

„Pokud se ti do naší školy nebude chtít tak tě samozřejmě nebude nikdo nutit.“

„Rád bych viděl někoho kdo by tam chtěl chodit, řekl posměšně Raddle.“

„Bradavická škola,“ pokračoval Brumbál jako by nic neslyšel, „je škola pro studenty se zvláštními schopnostmi.“

„Já nejsem šílenec,“ ohradil se Tom .

„Já vím že nejsi šílenec,“ uklidňoval ho Brumbál.

„Bradavice nejsou škola pro šílence.“ „Je to škola kouzel,“ vysvětlil a zavládlo ticho.

„Určitě lže,“ pomyslel si Raddle a koukal na Brumbála zkoumavým pohledem

„Kouzel?“ Opakoval šeptem.

„Přesně tak,“ přikývl Brumbál. „Takže to jsou kouzla to co umím ?“

„A co vlastně umíš ?“

„Všechno možné,“ řekl Raddle .

„Dokážu přimět věci aby se pohnuly a nemusím se jich dotýkat.“

„Dokážu donutit zvířata aby dělala co chci a nemusím je cvičit.“

„Také dokážu přivolat neštěstí na lidi kteří mě štvou.“

„Když chci tak jim také dokážu způsobit bolest .“

Tom tomu nemohl uvěřit,raději si sedl na postel a upřel oči na své ruce.

„Věděl jsem že nejsem jako ostatní,“ šeptal jako u vytržení s pohledem stále upřeným k třesoucím se prstům.

„Věděl jsem že jsem výjimečný.“ „Odjakživa vím že ve mně něco je,“ mumlal dál.

„Ano a měl jsi úplnou pravdu,“ přitakal Brumbál.

„Jsi totiž čaroděj,“ řekl Brumbál.

Tomovi se na tváři objevil výraz nezkrotného štěstí. Tak šťastný ještě nikdy nebyl.

„Vy jste také čaroděj?“ Optal se tom podezíravě .

„Ano,jsem.“

„Dokažte to !“ Vyštěkl nečekaně Tom a vyčkávavě hleděl na Brumbála.

Brumbál trochu zvedl obočí.

„Pokud,jak předpokládám to místo v Bradavicích přijímáš-“

„Samozřejmě že ano!“  Skočil mu tom do řeči.

„Pak mi budeš muset říkat pane profesore nebo prostě pane.“

Dořekl Brumbál.

Raddle si uvědomil že se možná choval trochu nevhodně a mohlo by to ohrozit jeho přijetí na Bradavickou školu , na kterou tak moc chtěl.

Proto začal s Brumbálem mluvit zdvořilým tónem.

„Omlouvám se pane.“ „Mohl by jste mi prosím ukázat nějaké kouzlo?“

Brumbál se na něj krátce podíval a poté sáhl do náprsní kapsy svého obleku a vytáhl z ní hůlku,namířil jí na starou skříň v koutě a ledabyle jí mávl.

Skříň najednou vzplála plamenem.

V tu chvíli Tom vyskočil z postele a začal zděšeně řvát.

Vzhledem k tomu že ve skříni měl nepochybně celý svůj majetek mu to sotva mohl mít někdo za zlé .

Plameny byly v mžiku ty tam a skříň zůstala naprosto nedotčená.

„Úžasné,“ pomyslel si Raddle a přelétl pohledem na Brumbála a ukázal na jeho hůlku.

„Kde seženu taky takovou?“  Vyhrkl dychtivě .

„Všechno má svůj čas,“ „Mám ale dojem že něco ze tvé skříně by se rádo dostalo ven.“

Brumbál měl pravdu, ze skříně se ozývalo tlumené bouchání.

„Ale ne,“ pomyslel si Raddle a se strachem v očích hleděl na Brumbála.

„Otevři tu skříň!“ Přikázal nesmlouvavým hlasem.

Raddle pomalu otevře skříň a vytáhl z ní třesoucí se krabici.

„Je v té krabici něco co bys v ní mít neměl?“ Zeptal se Brumbál.

Tom se na něj na chvíli zadíval vypočítavým a soustředěným pohledem.

„Ano pane, nejspíš je,“ přiznal Tom.

„Otevři ji,“ přikázal Brumbál. Raddle tedy sundal z krabice víko a na postel vysypal její obsah.

Různorodé a obyčejné věci jako například stará foukací harmonika se po dopadu na postel přestaly třást a zůstaly nehybně ležet.

„Všechny věci vrátíš těm,komu patří,a omluvíš se jim,“ přikázal nevzrušeně Brumbál a zastrčil si hůlku zpět do náprsní kapsy.

„Pokud mě neposlechneš,dozvím se to.“ „A varuji tě : v Bradavicích netrpíme krádeže.“ „Ano pane,“ odpověděl Raddle bezbarvým hlasem aniž by nějak litoval svého přečinu. „Ty jsi kouzla používal - i když ne úmyslně - způsobem ,  jaký se v naší škole neučí a netoleruje.“ „Měl bys vědět že Bradavice mají možnost své studenty také vyloučit a že ministerstvo kouzel trestá každého,kdo poruší jeho zákony.“

„Když budu chtít tak o vaše ministerstvo nebude nic vědět,“ říkal si v duchu Raddle a před Brumbálem na sobě nedal znát co si ve skutečnosti myslí.

S neutrálním výrazem ve tváři ukládal Tom nakradené věci zpět do krabice.

Po chvilce se otočil na Brumbála a bez obalu řekl: „nemám ani vindru.“

„To snadno vyřešíme,“ odpověděl Brumbál.

„Ve škole máme zvláštní fond pro studenty kteří nemají peníze na zakoupení učebnic a ostatních věcí,“ řekl a vytáhl z kapsy kožený váček s penězi , které následně podal Raddleovy . „Kde se dají koupit učebnice kouzel?“

Zeptal se Tom aniž by poděkoval. „V příčné ulici,“ odpověděl Brumbál.

„Mám pro tebe seznam učebnic a školních pomůcek.“

„Můžu ti pomoct sehnat všechny potřebné věci.“

„Vy půjdete semnou ?“ „Jistě pokud-“ „Nepotřebuji vás,“ odsekl Raddle.

„Já jsem zvyklí obstarávat si všechno sám, po Londýně často chodím na vlastní pěst.“ „Jak se do té příčné ulice dostanu pane?“  Řekl už trochu mírněji .

Brumbál vytáhl ze svého hábitu bílou obálku a podal jí tomovi.

Poté mu podrobně vysvětlil jak se dostane do příčné ulice  a že se má u děravého kotle ptát na nějakého člověka , který se také jmenuje Tom.

Raddle už to nevydržel a vyhrkl otázku , která ho pálila na jazyku už od té chvíle co mu Brumbál řekl že je čaroděj. „Byl můj otec také kouzelník?“

„Řekli mi jen to že se jmenoval Tom Raddle ale nic víc.“

„To bohužel nevím,“ odpověděl vlídně Brumbál.

„Matka určitě nemohla být čarodějka.“ „Kdyby byla tak by přece neumřela,“ uvažoval Tom nahlas.

„Jak se vlastně dostanu do těch Bradavic?“

„V obálce kterou jsem ti dal je všechno podrobně vypsané a jízdenku tam najdeš taky.“ „Odjezd je 1.září z nástupiště King´s Cross“

Brumbál vstal a znovu mu podával ruku.

„Teď přijde to nejlepší,“ pomyslel si Raddle.

 Tom Brumbálovu ruku uchopil a při tom jako by nic pronesl : „umím mluvit s hady.“

„Zjistil jsem to když jsme byly na venkově.“ „Oni si mě našli a šeptem na mě mluvily.“ „To je u kouzelníků normální?“

Tom chtěl na Brumbála udělat dojem,proto si poznámku o nejpodivnější ze svých schopností nechal až na tuto chvíli

Brumbál nejdřív trochu zaváhal a potom odpověděl.

„Není to zrovna obvyklé , ale ne zcela neznámé.“

Brumbál to řekl nenuceným tónem,pohledem však zpytavě utkvěl v Raddleovy tváři.Chvíli tak zůstali stát , hleděli si do očí a Raddle věděl že dosáhl svého.

Když si krátce stiskly ruce , zamířil Brumbál ke dveřím.

„Sbohem Tome.“ „Uvidíme se v Bradavicích.“

„Sbohem,“ řekl Tom když se dveře zavřeli.

Později přemýšlel jestli má ukradené věci přece jen vrátit .

Nevěděl jak by se ten člověk mohl dozvědět že ty věci nevrátil.

Ale Tom o kouzelnickém světě nic neví.Určitě mají nějaké způsoby jak to zjistí .

Tom se tedy rozhodl že věci vrátí,ale nebude se nikomu omlouvat.

Vzal tedy krabici a u dveří dětí které okradl položil to co jim vzal.

Nemohl se dočkat až bude v Bradavicích.Když večer ležel v posteli,usmyslel si že se do příčné ulice vydá hned zítra .

++++++++++++++++++++++++++++++++++++++

napsala: snapeova

Poslední komentáře
29.11.2008 20:39:23: kdy bude další nevím . viviene se ,kterou jsem tuto povídku měla psát už nemá zájem nebo prostě neví...
29.11.2008 20:39:15: kdy bude další nevím . viviene se ,kterou jsem tuto povídku měla psát už nemá zájem nebo prostě neví...
26.11.2008 18:42:57: Skvělá kapitolka už se moc těším na další, mam ráda příběhy o Tomovi Raddleovy :) smiley${1}
 
ahojky přeji pěkný den a doufám že se vám na mých stránkách líbilo